Témata mateřství

Další pokračování témat, která mě provázejí v novém období mého života. Od roku do dvou let. Vědomý život, přechod z jiného stavu do běžného fungování s rodinou.

Šátkování, nošení

Pro mě nejkrásnější a nejdůležitější součást mateřství. Kontakt s miminkem na procházkách, které děláme téměř denně, je božský. Většinou miminko všechno prospí, je krásné nést malé oddechující klubíčko, ale když je vzhůru, mohu ho pusinkovat a vidím ta šťasná očíčka, která sledují svět kolem sebe, no je to prostě nádhera. Také díky tomu sílím, protože unést 5-8 kilometrů 8kg těžké dítě je posilovna. Nést větší dítě je už práce pro taťku, každopádně hodně ťapeme a nosíme jen když je naše holčička unavená.

Pokud mám zhodnotit šátek versus nosítko, tak vždy vede šátek. Dítě je v něm lépe uchycené, podložené a dá se všelijak nastavit nebo změnit úvaz. Vždy má podsazený zadeček a ohnutá zádíčka, nožičky jsou správně natočené a hlavičku lze dobře podložit. U nosítek si tím vším tak jistá nejsem. Ne každé nosítko je vhodné. Přesto je mám ráda hlavně na uspávanání, nebo rychlé chození po městě, rychle zapnu a vypnu :D Pořídila jsem si tedy jak velké nosítko, tak i nosítko od narozeného miminka. Pro větší děti je nosítko větší pohoda, pro mě je ale šátek srdcovka. Zvažujeme i krosnu i přes to, že v ní dítě nemá tak dobrý posez, není v něm celý den a když celý den běhá, nemyslím si, že by to mělo nějaký velký vliv. Hlavně kvůli nošení na zádech na větší vzdálenosti. Kočárek jsem měla takový historický jen na spaní venku.

Spaní ve společné posteli

Spaní společně je krásné i náročné zároveň. Když jsou děti malé a vyžadují plnou pozornost, potřebujeme s mužem čas pro sebe a čas, kdy jsme prostě blízko u sebe. s jedním dítětem to stále ještě fungovalo, se dvěmi rychle po sobě je to někdy zenový úkol. V nší malé posteli procpat se k sobě mezi dvěma dětmi :D V každé chvíli, kdy se obejmeme a přitulíme už jsou děti na nás a chtějí všechnu naši pozornost. Přibližně každou druhou noc alespoň usínáme spolu. Je to ale celé způsobené kojením. Když kojím obě a obě se v noci vzbudí, potřebuji je mít každé z jedné strany abych u toho mohla zase usnout. Někdy kojím na jedne straně v leže miminko. Proč to ale děláme? Protože je to nádherný pocit. když všichni spí a já poslouchám jejich slastné oddechování, když se ke mě nekterý z těch třech v noci přitulí. Když myslím na to, že brzo budeme mít větší dům a postel... Ale úplně hlavní důvod je, že jsem přesvědčená o tom, že to děláme pro ně. Pro jejich zdravý fyzický a psychický vývoj. Když děti spí, pořád mají zapnutý "přijímač" a všechno registrují. Četla jsem, že když slyší vedle sebe oddechovat své rodiče nebo sourozence, jejich vývoj se zlepšuje, nervová spojení se vytvářejí silnější a stejně tak schopnosti socializace. Není to rpzmazlování. Díky tomuto sycení se pak jsou schopné od rodičů snáze oddělit ve chvíli, kdy je jejich nervový systém připraven. Pro každé dítě je to jindy. A je to v pořádku.

Kojení v tandemu

Kojení je pro mě skutečná výzva. Kojím už dva roky, z toho třičtvtě roku tandem. Kojila jsem nepřerušeně celé těhotenství. Nechávám tomu volný průběh, i když to bylo v těhotenství často až nepříjemné, rostly zoubky, takže to zároveň velmi pomáhalo. Myslím, že v mé ženské linii ženy nikdy nekojily tak dlouho, cítím se tedy jako průkopnice a tato myšlenka mi pomáhá kojit i v těžkých chvílích. Prokojené noci, prso na bolest, prso kdekoliv a kdykoliv. Někdy báječné, jindy šílené. Je to ale výhodné pro všechny tři. Pro matku, protože jí to pomáhá s různou tvorbou hormonu a oxytocinu, pro miminko je to další kontakt s maminkou, příjemými hormony a pocity, pro kojené dítě je to zdroj psychické podpory v nové situaci a samozřejmě jídlo a pití v jednom.

Mýtus rozmazlení

Kojením, nošením, spaním ve společné posteli nebo mazlením nelze dítě rozmazlit. Je to přirozenost mláďat a jejich matek, že se drží u sebe a dělají, co je jim příjemné, dokud mládě není schopné vyskočit z hnízda. Myslí,, že se to dá přehnat pouze v případě, kdy matka nenaslouchá přirozenému vývoji miminka a zůstane chycená v některém z období, kdy si třeba sama léčí své vlastní zranění z dětství a i když má signály od svého dítěte, že je připraveno na další fázy, přehlíží jí a dítě si k sobě uváže. Jako příklady vidím společné mazlení, kdy ženě je příjemnějsí mazlit se s dítětem než s partnerem, když žena nosí dítě, které prostě může chodit ale nechce se mu (jistě že nosit se je příjemnější), že žena nezkusí v určitém věku dítěti dát vlastní postýlku, kdy žena kojí i když už jí to přináší velké nepohodlí. Samozřejmě každá jsme jiná a každá cítíme něco jiného. Stejně tak naše děti. Proto se snažím vždy volit vědomý přístup k sobě i k mému dítěti a vždy se ptám, pro koho je to výhodné, co to komu přináší a zda je to zdravý přístup. A opět platí, pokud jsem s tím v pohodě já jako matka, nikde nemám žádnou pochybnost (ty děti obzvlášť dobře vycítí), tak je to v pořádku i pro dítě a mou rodinu.

Lékař, Očkování

Jak už jsem psala v jiných článcích, zodpovědnost za své dítě i za sebe má každý rodič, nikoliv doktor (pokud se nejedná o akutní případy ohrožení zdraví a života). Takže jak se rozhodnete chodit k doktorovi a na různá vyšetření je jen na vás. Rodič - opravdu matka i otec, jsou zákonní zástupci dítěte, nikoliv návštěva. Nikdy se tedy nesmí nechat personálem, ať je jakkoliv přesvědčivý, od dítěte odloučit. V ordinaci ani v nemocnici. Doktor není autorita, je to člověk jako my, jen má jiné vzdělání a znalosti. Určitě je autorita ve svém oboru a je dobré ho vyslechnout, rozhodnutí však udělat svobodně na základě svého uvážení. Pak je každé rozhodnutí správné. Pokud si myslíte, že očkování je to nejlepší pro vaše dítě, pak tomu tak je. Stejně je to, pokud si myslíte, že to tak není. Nejdůležitější je zdraví dítěte. Neexistuje dokonce ani zákon, který by stanovoval, že musíte mít pediatra. Není nic, co by říkalo, že musíte podstoupit nějaká vyšetření. Všechna jsou to svobodná vyšetření a myslím, že by o tom měl být každý lékař i rodič poučen. Doba, kdy jsme si hráli na autority a poslušnost je už dávno pryč.

Já osobně nejsem zastáncem očkování, přečetla jsem si plno studií o nebezpečných látkách v očkování, které v těle setrvávají několik let. Četla jsem o vedlejších účincích, které mohou nastat a u mnohých nastaly. U mnohých zase ne, protože je jejich organismus zvládl, ale pro mě to není. U vyšetření to mám různě. Po dvou neuspěšných pokusech jsem našla výbornou pediatru asi hodinu cesty od nás  - tou dobou jsem neměla na to, abych místní pediatry "předělávala", což ale považuji za velmi hodnotnou činnost - pokud bude hodně lidí, kteří žádají změnu, změna může nastat. Mé navštěvy u ní jsou teď opravdu pohodové, můžeme si popovídat, vždy mi poradí a rozhodnutí nechá na mě, pokud potřebuje, vždy jí ráda podepíšu reverz (aby bylo jasné, že rozhodnutí jsem udělala a zodpovědnost je na mě). Jezdím za ní každé dva měsíce až do roka dítěte ráda, protože bydlím v lese a ráda od někoho slyším, zda to co dělám, dělám dobře. Vím, ale, že bych tam takhle jezdit nemusela. Od roka pak každé dva roky na preventivní prohlídku.

Příkrmy

S příkrmy jsem si to, ostatně jako se vším, nastavila sama. Podle lékařů (těch osvícenějších) bych přibližně měla miminko kojit do půl roku a pak s příkrmy začít a dále kojit. Děti na umělém mléku začínají s příkrmy už ve čtvrtém měsíci. To si myslím, že je dobře, protože nevidím na umělém mléku nic tak výhodného, aby jídlo nebylo lepší. U kojení to mám tak, že začnu dávat ochutnávat ve chvíli, kdy vidím že miminko má o jídlo zájem. Třeba když jím, většinou (hlavně dokud nesedí) mám miminko na sobě a pokud mě sleduje, v určitém věku se začne natahovat po mém talíři nebo rukou. Pak mu zkusím dát nejpve cumlat různé věci (celou mrkev, řapíkatý celer, celé jablko, banán), po takovém seznámení zkouším kaše, ovocná pyré, různé převařené rozmixované obiloviny. Snažím se, aby to bylo výživné - tedy kvalitní "živé" suroviny, čerstvé ovoce, zdravé oleje, později kvalitní maso, ryby, vývary. Snažím se také o pestrost - ve výběru ovoce (jablka, hrušky, banány, khaki, liči, mochyně, jahody, borůvky, maliny, ostružiny), zeleniny (řepa, dýně, avokádo, papriky, rajčata, špenát) a vždy začínám s jednou věcí - třeba banánem, ten je sladký a do něj dávám další ovoce nebo i zeleninu, abych udržela sladkost. K tomu všemu pak střídám i oleje (mandlový, meruňkový, omega, lněný) a obiloviny (různé druhy rýže, kuskus, špalda, quinoa, jáhly). Zkouším různé obměny polévek. Těstoviny pouze kukuřičné nebo semolinové nebo nějaké výživné, ne ty obyčejné z mouky a vody. Nikdy (udržela jsem to do roka) nepoužívám cukr ani sladidla. Od roku jsme začali velmi málo používat sirupy. Sladkosti jen "zdravé", nejraději raw produkty nebo právě ze sirupů - existují třeba zdravější medvídci, lízatka i čokolády. Ale nejsou potřeba. Pokud tedy my nejíme (což my nejíme) sami hromadu cukru. Děti vidí co jíme my a sami se tomu přizpůsobují.  Od roka se pak strava začne přizpůsobovat té naší. Samozřejmě stále méně solím i kořením, ale to je pro mě přirozené, protože cítím a ráda si vychutnávám chuť jednotlivých potravin. Každopádně pokud se dítě kojí, mnohdy nemusí mít vůbec ambice jíst. Může klidně do roka stále ochutnávat. Může mít různé výkyvy kdy týden jí a týden nejí. Vše je v pořádku. Mám zkušenost, že dokud teče mlíko, děti nemají potřebu jíst.

Respekt versus hranice

Je důležité k dítěti přistupovat jako k hotové bytosti, která je sama o sobě velice moudrá. Samozřejmě má malé tělo a jinou kvalitu vnímání, nikoliv však horší než máme my. Myslím, že naopak vnímají mnohem více než my a práve proto potřebují velké porozumění a respekt od nás. Respekt, že mají nárok být čím chtějí, vyzkoušet si vše sami, prozkoumat co se dá. Mají právo se rozhodnout co chtějí a potřebují. V tomto světě jim však také potřebujeme ukázat hranice. Třeba ty naše hranice, aby věděli, kam až můžou zajít, aby to stále pro všechny bylo komfortní. Kde mám dost síly, abych tu pro ně byla a kdy už potřebuju zase něco já. Potřebuji znát hranice svého okolí, aby si mohly nastavit ty své. Vždy jim dávam na výběr v určitém rozmezí, které stanovuji já podle svých možností. Když jim dám všechno a že děti si rády vezmou všechno, pěkně to schytám později. Takže musím vždy zazdrojovat sebe a pak můžu dávat jim. Pak jim dávám plnými doušky vše, často i skrze ně prožívám stejně tak jako oni prožívají skrze mě. Je to jako se svobodou. Jsme naprosto svobodní do té míry, pokud svou svobodou neomezujeme ty druhé.

Děti, které nemají hranice vidím často kolem sebe. Perou se s rodiči i kýmkoliv koho zrovna uvidí, včetně dětí mnohem větších než jsou ony sami, jsou agresivní a jsou schopné ubližovat nejen ostatním, ale i sobě. Dokážou skvěle tyranizovat své rodiče, kteří se často zaštiťují termíny jako nevýchova, svobodná výchova či výchova podle někoho jiného důležitého. Na nevýchově není nic špatného, je super pokud dítě může svobodně růst bez omezených představ dospělých, je ale opět důležité, nastavit hranice. To se s myšlenkou nevýchovy nijak netluče.

Zůstat si partnery

Jedno z témat, o kterém se mluví méně, přesto je velice důležité. I přesto, že mateřství je velmi náročné, úkol zůstat si partnery mi připadá asi nejtěžší ze všech na mentální rovině. Jako matka se přirozeně stávám pečovatelkou o dítě, jeho ochranou, jeho vším a je to tak biologicky dané, že se s tím většinou nedá tolik udělat. Ovlivňují to nejen hormony, ale i kolektivní vědomí a genetické nastavení. Proto být partnerkou svému muži je najednou tak upozaděné, že vrátit se jako partnerka je velmi těžký úkol. Přesto není možné muže odpojit od sebe ani od rodiny. Je důležitý stejně jako dřív, žena ví, že on zabezpečuje ochranu rodiny a zabezpečuje ji často finančně. Nelze to myslet tak, že to přeci dělá pořád, je to jeho úkol. Je to svobodné rozhodnutí a partner není teď míň než dítě. Nejdřív by měl být partner, pak až děti (samozřejmě s miminkem to tak úplně nejde, ale jde o princip). Pokud zapudím parnera, vše se dostane do nerovnováhy.

Nejprve bylo těžké pouze vnímat parnerovi potřeby. Pak, když už jsem je slyšela, bylo těžké je zkoušet naplňovat, protože nebyl čas a energie ani na moje potřeby. Postupně si tvoříme systém péče o oba, učíme se v tom společně fungovat. Ten, co má zrovna víc energie nechá toho druhého odpočinout, pomáhá s dětmi, dělá co je potřeba. Zkusili jsme model "dvou matek", který nám příliš nefungoval, prtože pak jsme byli unavení oba. To znamenalo, že jsme se oba  starali stejnou měrou o děti a k tomu si plnili ještě své povinnosti. Oba jsme byli tak unavení, že to k ničemu nevedlo. Takže za mě nejlepší model je, že muž se stará o některé z potřeb ženy a zároveň i o rodinu, samozřejmě i o děti, ale méně. Žena se stará hlavně o děti, ale cítí se od muže podporována, má tedy více sil a může vracet směrem k muži. Spokojená žena, spokojený muž - jak už jsem kdysi zmiňovala v jednom z mých článků. Mě vyhovuje, pokud mám hodinu denně jen pro sebe, pak mohu 23 hodin fungovat pro děti, mám lepší náladu, mám pak chuť být tu pro muže, protože on pro mě udělal to, že vzal obě děti k sobě a já moha být - jen já.

Laskavost

Nastavuji si laskavost jako nejvyšší metu, hned před bezpodmínečnou láskou. Ať laskavost prolne všechno mé chování a činy. Ať v každé situaci volím laskavost. Pokud děti "zlobí", křičí nebo cokoliv, jen vyžadují pozornost. Často čím horší to je, tím větší míru laskavosti vyžadují. Jistě že naše první reakce je právě naštvanost. Nebuďme ale jako programy. Běžně reagujeme na to, když nám někdo řekne něco ošklivého naštvaností, když nám řekne něco pěkného, radostí. Ale reakci si vždy můžeme vědomě zvolit, ne se nechat ovládnout emocemi. Zvolit si střední cestu. Když tedy dítě vyžaduje pozornost pro nás "nepěkným" způsobem, volme laskavost a zkusme porozumět. Jejich svět se zatím tolik liší od našeho. Pokud by laskavost a láska byly hlavní reakce každého znás, svět by se mohl proměnit v příjemné místo, nebylo by to nádherné?

Zenový úkol

Od narozeních mých dětí vždy říkám - Moje matka a moje děti jsou moji Zenoví mistři. Pokud přežiju výchovu svých dětí a projevy své matky s vnitřním mírem a v laskavosti, jistojistě dojdu osvícení. Myslím, že víc není třeba dodávat :D