Sebe - vědomý život s dětmi
Dnešní zamyšlení je o rodičích a dětech a jejich přístupu k výchově. Mainstream versus ezo, výchova či nevýchova, ego nebo srdce? Co je správné? Co je potřeba? Jak to mám já a co cítí moje srdce.
Existuje mnoho cest jak žít s dětmi, jak tvořit rodinu. To, co učili nás po několik generací, byla poslušnost. Poslušnost k rodičům, učitelům, autoritám, společnosti a nakonec je člověk poslušný sám před sebou pod falešně vypěstovanou vlastností zvanou svědomí. To vzniká podle typu vychování a je to vlastně osobní hlídač, který nám nedovolí chovat se tak, jak bychom chtěli, ale chováme se pak tak, "jak bychom měli". Neustále se snažíme někomu přizpůsobit, chovat se podle představ ostatních, ale pak ztrácíme sami sebe. Na to se začnou hromadit všemožné problémy. Pokud neděláme co chceme, neplníme svůj pohár. Pokud nenaplníme svůj pohár, nemůžeme dávat ostatním. Co je naplnění poháru? Nejdříve musíme odhodit vše, co nejsme. Všechna měl bych nebo musím vyměnit za chci, můžu, smím. Můžeme mít všechno co chceme, jen si to musíme dovolit. My tvoříme svojí realitu. Jen my jsme zodpovědní sami za sebe.
Takže co k výchově dětí potřebujeme? Myslím, že vůbec nic. Líbil se mi jeden citát, který říká, že dítě není třeba vychovávat, dítě se přidá k vašemu životu. Vidí, jak žijete vy a může se inspirovat. Je to vědomá bytost žijící svůj vlastní sen, vlastní život, který my nemůžeme vidět, tedy ani hodnotit. Je horší než ten náš? Je jiný, odpovídá vývojové fázi bytosti, ale není horší nebo lepší.
Shrnutí:
- Poznat sám sebe, najít své srdce
- Zbavit se všeho, co nejsem já
- Vyměnit slova musím a měl bych za můžu, chci
- Naplnit svůj pohár a nechat ho přetékat pro ty, kterým chci dávat
- Uvědomit si, že jen my jsme tvůrci reality
- Žít tak, jak chci, děti se přidají
Výchova či výchova nevýchovou? Fyzické tresty nebo ne? Zákazy? Příkazy? Autority? Co je správně? Nastavování hranic.
Určitě nejsem pro fyzické tresty, zákazy ani příkazy, ani uctívání autorit. Pokud chci z dítěte vychovat nezávislého samostatného sebevědomého člověka, musím k němu tak přistupovat. Podívejte se na jejich svět...jsou neuvěřitelně moudří už od malička, zvídaví a neustále šťastní. Tvoří teď, v přítomném okamžiku, vyjadřují své emoce okamžitě a pak zase postupují dál. To my bysme se od nich měli učit. Mě tedy učí dokonale. Učím se od nich trpělivosti a zenovému klidu. Vím, že pokud se naštvu - dítě mě naštve - není to jeho chyba, ale moje. Jsou to moje nezpracované emoce, moje zranění z minulosti, moje spouštěče. Dítě nic špatně nebo schválně nedělá. Pro dítě jsme bohové. Jaké pro něj musí být, když ho jeho bůh, někdo na kom je plně závislý, uhodí a působí mu bolest ať už fyzickou nebo psychickou? Nemůže se bránit. Stejně tak zákazy vedou leda ke vzdoru, i když třeba ke skrytému, k předávání generačních zranění. Buďme těmi, kteří zabrání předávání zranění od našich rodičů. Naši rodiče určitě také dělali to nejlepší, co dokázali, přesto nám předali věci, které nechceme, ale my je nemusíme dávat dál. Můžeme je vědomě pustit. Stejně tak mě nenapadá, z jakého titulu můžu dítě trestat - protože jsem větší a mám víc síly? To je hodně mizerný vzorec pro život. Výchova strachem vede k nemocné společnosti. Podívejme se na náš stát a společnost - chceme tohle skutečně žít? Chceme být stále k někomu či něčemu poslušní, v roli oběti, nebo chceme svobodně žít a volně dýchat? Já si přeji svobodný svět plný zdravých lidí, které život baví a jsou šťastní v tom, co žijí a co tvoří. Pojďme tvořit krásu místo každodenních problémů a špatností.
Stejně tak ale nejsem zastánce nevýchovy. Mnohá nevýchova spočívá v tom, že děti necháme dělat vše, co chtějí. To také není řešení. Myslím, že celý systém je o nastavování hranic. Kam až dítě může zajít, co všechno může dělat, aniž by narušovalo svobodný prostor ostatních i rodičů. Když najdu samu sebe, vím kdo jsem a co potřebuji, pak vím, kam dítě mohu nechat zajít tak, abych mu dávala co potřebuje, ale zároveň nevyčerpávala sebe. Nenechám ho kousat při kojení, ani mě pleskat či cokoliv, co je mi nepříjemné. Nenechám ho brát věci, které nechci, nastavím rozumnou míru toho, co může dělat. Slyším různé příběhy. Třeba o mamince, která měla problém s kojením, dokud nezjistila, že se její dcera chce kojit na zádech na zemi. Pokud je pro mě v pořádku lézt u kojení po zemi, pak je to v pořádku pro všechny. Pokud ne, nastavím si to jinak. Pokud je pro mě v pořádku spát s dětmi v posteli, uspávat v šátku, nemít kočárek, kojit do dvou let atd., nikdo mě nepřesvědčí o opaku. Pokud vím, kde mám hranice, bude to vědět i mé dítě. Jak zjistím, kde mám hranice? Je to tam, kde se cítím dobře. Kam ještě můžu pustit ostatní bez toho, abych se "obětovala" a vysilovala. Každý je máme jinde a je to v pořádku.
Určitě vidím jako důležité přistupovat k dětem jako k vědomým bytostem. Chtěla bych mít s dětmi přátelský vztah, aby mi mohly říct vše. Vidím to u přátel, někdy je určitě těžké slyšet pravdu a nebýt v pozici dospělého co zná následky činů, co si dítě nejprve musí samo vyzkoušet. Ale zastávám názor, že vlastní zkušenost je nepřenositelná. A ať mi raději dítě vše řekne samo, ať je to cokoliv, jsem průvodce a rádce, nikoliv autorita a důležitý rodič. Mnohdy vidím, že k nim rodiče přistupují jako k hlupákům, které je potřeba naučit jak žít a projektují si na ně své sny, touhy a přání. Oni ale ví co chtějí, podle mě si i pamatují, proč sem přišly, mají ještě spojení s jinými světy, dokud jim to spojení nepřerušíme. Přeji si, aby se to nedělo. Aby my jsme se mohli učit od nich o jejich světě a oni od nás o našem. Aby lidé opustili svou dospělou důležitost a nadechli se do světa dětské radosti, přání a snů, které se plní, kde je vše možné. Každý v sobě máme vnitřní dítě, které je potřeba sytit láskou a radostí a ono s námi za odměnu bude spolupracovat a dávat nám radost. Co když je všechno Mája, iluze, a nezáleží vlastně na ničem. Všechny naše problémy neexistují, vše kolem jen poutá naši pozornost a udržuje nás v tomto smyšleném světě materialismu. Co když pod povrchem tohoto světa je jiná realita, kterou si můžeme dovolit žít, svět, kde je vše možné.
Jak přistupuji k dětem:
- Beru děti jako bytosti sobě rovné, s vlastní moudrostí a světem
- Nikdy fyzicky (ani psychicky) netrestám a nekřičím a nedávám zákazy a příkazy
- Pokud se naštvu snažím se zkoumat, co ve mě daná reakce vyvolává a proč (mnohdy moje vlastní zranění z dětství)
- Jasně nastavuji hranice (ne je vždy ne, pokud ale něco řeknu/slíbím, tak to vždy udělám), ale zároveň vždy vše vysvětlím
- Dělám si vše po svém - jak já chci vychovávat dítě, ne tak, jak je to běžné, jak se to dělá atd., hledám si neustále informace z několika zdrojů
- Zodpovědnost za zdraví své i dítěte mám vždy jen já, znám svá práva u lékařů i jiných institucí
- Nechávám rozhodovat dítě v mezích stanovených hranic
- Pokud dítě brečí či jakkoliv jinak vyjadřuje emoce, jsem s ním jako podpora, nabízím náruč nebo jsem pouze přítomná
- Vždy mluvím pravdu (dítě stejně pozná když ne)
- Využívám kontaktní rodičovství (více v článku Kontaktní rodičovství a vědomý přístup)
Je na každém z nás, zda naše děti budou chodit do konvenční školy, zda budou očkované či mít všechny prohlídky u lékaře, zda budou nebo nebudou chodit do školky nebo kroužků, narodí se doba nebo v porodnici nebo cokoliv jiného. Není potřeba neustále patřit do konkrétní skupiny a chovat se dle pravidel, co někdo nastavil. Chovejme se podle sebe a pak cokoliv uděláme, je správné. Nemusíme být čistě ezo, nebo čistě mainstream nebo se někam škatulkovat. To je také nemoc naší společnosti - někam se zařadit, převzít ideologie a držet krok. Buďme sami sebou. I budha může jíst zmrzlinu :) V tom je krása svobody.
Pro mě je v pořádku, že děti nebudou nikdy patřit do systému, nebudou chodit do školy a ke všem doktorům na všechna doporučená vyšetření a nebudou věřit falešně nastaveným autoritám. Pro někoho je v pořádku být zařazený do systému a žít jako ostatní. Obojí je správné. Jsem pro vztahy založené na vzájemné toleranci a respektu a nechci bojovat za to, co je správné podle mě. Jistě, nebudu se potkávat s lidmi, kteří se mi snaží vnutit jejich systém a kteří mě nerespektují, tedy berou mi mou energii. Obklopuji se lidmi, se kterými souzníme a je mi jedno z jakého jsou proudu. To není alibismus, to je sebeláska. Dovolme si žít to, co chceme. Ezo, neezo, mainstreem, věřící, vědci. Všichni jsou stejní lidé toužící po štěstí a radosti v životě. Pokud je jejich motivací ke společnému soužití respekt a láska, jsou u mě vždy vítáni.