Pouštění

Pouštění je téma, které nás nikdo ve škole ani jinde neučí. Naučit se pouštět věci, lidi i sitace, není snadné. Opakem pouštění je lpění. A to je to co naše ego miluje. Vytváří pocit bezpečí. Ten je ale falešný.

Článek je v procesu.

Pouštění je téma, ke kterému mě, kromě celého života kdy se s ním a´ť už příjemně nebo nepříjemně setkávám, dovedla kniha Hawkinse Lečení a uzdravení. Došlo mi, že je to moje velké téma. Pamatuju si, když jsem byla malá a mamka mi vyhazovala moje hračky, se kterými už si nehraju, ale já jsem je všechny milovala a nechtěla se jich vzdát. Byly moje a já hodně brečela. Když jsem se později stěhovala, dlouho jsem sebou tahala různé věci, co jsem ani nenosila, nepoužívala, ale měla je ráda. Často jsem ani nechtěla pustit nějaké lidi, převážně muže ze svého života. A podobně to bylo ze situacemi. Byla jsem melancholička, ráda jsem sama sebe trápila myšlenkami, jak to bylo tenkrát krásné, když jsem ještě měla tohle nebo tamto, dnes už ani nevím k čemu to bylo dobré a jak sem se u toho cítila. Nejhorší pouštění je s názory.

Jsou to hry naší mysli. Mysl je neustálý stroj na myšlenky a problémy. Pokud ji necháme volně, bez kultivace, tvoří si vlastní příběhy a vytvoří si svůj svět, který ale vůbec nemusí odpovídat tomu, co žijeme nebo se ve skutečnosti děje. Každý vnímáme realitu podle svých brýlí, každý vnímá stejnou situaci jinak. To už je dávno vědecky potvrzené. Pokud nehodu uvidí deset lidé, každý ji popíše jinak. To, co zkresluje tyto popisy, jsou naše brýle, které má každý úplně jiné. Ty jsou tvořeny našemi zkušenostmi a zážitky, které začínají už porodem, dětským životem, rodinou kulturou ve které žijeme, tomu čemu věříme, v jaké sociální skupině lidí se vyskytujeme, jakou výbavu jsme získali cestou až do současného okamžiku.

Co je třeba pouštět?

Pouštění názorů.

Proč bysme měli pouštět názory? Protože každý názor znamená strnulost. Vše se nesutále mění, včetně našeho vnímání a pocitů s ním spojených. Co neproudí, nežije. Život je neustálý proud všeho a  v tom je ukryt život. Stárnutí, je vlastně držení se starých nefunkčních názorů. Takhle tuhne i naše tělo. Řeknete si, že každý má přeci nějaký názor. Nutí nás k tomu naše přirozenost někam patřit. Lidé se podle toho, jak vnímají realitu, jaké mají názory, řadí do různých skupin. To je činí odlišnými od ostatních a vytváří to jakousi iluzi my a oni. Ti druzí. Ti nevěřící, ti nechápající, ti horší než my. A tohle je geniální způsob, jak se ještě více oddělit od ostatních. Víc se posílí názor na to jaké to je. Jaký je ale základ všech mystiků a opravdu duchovních lidí? Nemají žádný rigidní názor. Podívejte se na Oshu. Mluví o všem a zdánlivě si protiřečí. Řekne o něčem, že je to skvělé a následně v jiné přednášce, že je to šílené. To je ono. On nemluví o ničem konkrétním, hledá mezi slovy cestu k vám, k místu, kde jste doma. Nemůžete najít nějakou logiku, něčeho se chytit. JIstě že pro orientaci v tomto světě potřebujeme mít nějaký pevný základ. Je ale dobré, když není rigidně zakořeněn a nelze změnit. Úplným extrémem je pak čistá žena v ženě, kdy se každou chvíli mění, co je třeba, co se má dít či co cítí. Je potřeba uzemněnost. A to je potřeba chápaní žití ve společném světě a společná komunikace.

Pouštění situací.

Situace je potřeba pouštět z jediného důvodu. To, co si držíme z minulosti, nás tíží. Když pustíte celou svou minulost, je to jako kdybyste odložili batoh, který vám jen ztěžoval cestu a najednou můžete běžet. Kamkoliv chcete. JIstě, že ten batoh je plný emocí, uplívání na minulosti, je to hezky smutné. A to má naše mysl - ego ráda. Hoví si v nepříjemných emocích, v litování se. ve starých křivdách a tajně z toho všeho čerpá potěšení. Je to ale velice laciné. Čerpat můžeme z radosti, lásky, potěšení, ze všech pozitivních emocí. Minulost je dobré přijmout a opustit, vzít si na další cestu poučení. Úžasné cvičení na toto téma je jednoduchá věta - Beru si svou sílu zpět a odevzdávám energii, která mi nepatří. Tohle dělám v každé situaci, která mi přijde.

Když pustíte celou svou minulost, je to jako kdybyste odložili batoh, který vám jen ztěžoval cestu a najednou můžete běžet.

Pouštění lidí.

Tohle pro mě byla asi nejlehčí část mé cesty. Když jsem konečně pochopila, že existují lidé, kteří se se mnou baví jen proto, že z toho mají nějaké výhody, nebo proto že se chovám jak oni chtějí a když s tím přestanu, už nejsme přáteli. Nebo lidé, kteří jen sají moji energii. Lidé, kteří jsou s vámi ze slušnosti. Lidé, kteří myslí, že vás změní. Po pochopení bylo snadné je pustit. Zmizeli a o většině z nich jsem už nikdy neslyšela. Už mě nepotřebovali. A já se už vůbec ne. Pokud se s vámi falešní lidé přestanou bavit, je to jako když se odpadky vyhodí samy. :D

Pokud se s vámi falešní lidé přestanou bavit, je to jako když se odpadky vyhodí samy.

Článek navazující na toto téma se jmenuje : Přijetí