Můj život s ezo energetickými upíry

Touha po světě plném lásky, o které ezoterici tolik mluví, byla hned po tyranovi moje největší slabina. Jsme denně tolik manipulováni od malých drobností po velké programy, že všimnout si toho všeho je někdy pěkně obtížné. Pokud se ale chceme osvobodit, je nezbytně nutné objevit všechny manipulace a lpění. A ezolidé umějí být velice sugestivní.

A jaký byl tedy ten hlavní příběh pro mé procitnutí z ezoiluze? Byla jsem krátce zamilovaná a také krátce těhotná, můj svět se proměnil a moje vnímaní světa také. Zamilovanost a těhotentví byla zajímavá kombinace, kdy jsem vše viděla růžově a zároveň se mi snižovala kapacita vnímání, těhotentví mě stahovalo dovnitř do sebe. No a tak jsme s mým mužem zatoužili po světě, kde jsou lidé dobří a na základě přátelství a lásky tvoří krásné věci. Spojili jsme se s lidmi, které jsme považovali za laskavé a duchovní a rozhodli se vybudovat meditační centrum. Byl to náš odraz v nich co jsme viděli když jsme se s nimi o tom všem bavili? Nebo měli tak dobrou masku a jejich záměry byly nečisté hned od začátku? To už se nedozvím. Průběh byl ale docela krutý. Hlavně probuzení.

Tou dobou jsem byla "ezo", protože to vše mi přišlo naprosto krásné. Procitla jsem z iluze mainstreamu o tom, že svět je takový jako nám říkají dospělí, ostatní lidé, televize, média nebo nějaké falešné autority. A najednou jsem potkala lidi, kteří mluví o lásce, navzájem se obímají, sdílejí spolu věci a chtějí žít v přírodě. A prostě jsem se do nich zamilovala. Ano někde v hloubce své duše si přeji svět, kde jsou lidé přesně takoví. Plní bezpodmínečné lásky, radosti, laskavosti a mohou být sami sebou bez hodnocení, mohou žít společně a pomáhat si, využívat technologie ku prospěchu všech a žít co nejblíže přírodě, s přírodou spolupracovat a ne ji využívat. No jen jsem si neuvědomila, že stále žijeme na téhle planetě, která má úroveň vědomí, která právě úplně neodpovídá takovéhle společnosti :D Jasně, věřím, že takoví lidé existují. Ale není jich tolik, v kolik jsem tenkrát doufala. Také věřím, že v každém člověku je dobro. Ale je v něm také plno zranění, které si sebou nese a ty ho nutí chovat se děsivě. Od vrahů, přes psychopaty (a že jich v této společnosti žije mezi námi) po "obyčejné" lidi plné zloby.

Náš příbeh začal opravdu krásně. Spoleně jsme koupili pozemek ještě z jednou rodinou. Budeme jím říkat třeba JoHan, a věřte, že jakákoliv podobnost skutečným osobám je čistě náhodná. Už zde jsme se z nerozvážnosti dopustili nerovnováhy a zaplatili víc za pozemek. Stanovili jsme si krásná, malebná pravidla. Například, že budeme rozhodovat úplně o všem společně, že to území je hlavně pro naše rodiny a druhotné je meditační centrum. To, že pro naše nové přáte jsou to jen slova, jsme si uvědomili až později. Vlastně jsem si s nimi připadala jako ve Farmě zvířat od Orwella. Zvířátka se rozhodla, že budou žít lépe a stanovila si pravidlo -  Všechna zvířatka jsou si rovna. Postavili jsme si mobilheimy, ve kterých jsme bydleli a postupně se navzájem poznávali. Moje břísko rostlo a muž nám náš mobilheim krásně vymazlil, byl to prostě takový malý domek u lesa. Společně jsme si pořídili ohradu, já si koupila kozy s tím, že budou pro všechny, pořídili jsme slepice. Byla jsem taková poddajná a když se mi něco nelíbilo, spíš jsem zalezla, než abych to řekla. K porodu jsem si svou novou kamarádku pozvala, protože několikrát rodila doma a hezky o tom mluvila. Vlastně to je to jediné, čeho skutečně lituji. Jinak to byla naprosto šílená, ale důležitá lekce pro naše životy.

Byli jsme ze všeho nadšení, dávali jsme jim dárky, které nebyly vždy laciné, zvali jsme je na obědy do restaurací, kupovali jim věci co zrovna potřebovali, když jsme někde byli...no a najednou si uvědomili, že to sdílení je jaksi jednostranné. My od nich nic koupit nepotřebovali, neměli jaksi co s námi sdílet až na nějaké staré věci, nikdy nás nikam nepozvali, peníze za koupené věci jaksi nevraceli. Všechno společně koupené končilo u nich. Když jsme něco potřebovali pro společné žití my, zeptali jsme se jich. Oni si prostě dělali co chtěli. Náhoda? Kdy jsem si toho všimla poprvé? Hned první vánoce - moc jsem si s nimi přála na vánoce být, ale cítila jsem velké odmítnutí. Vlastně vůbec nevím proč. Na jaře, když jsme si chtěli zasadit keře kolem naší části pozemku vymezené pro dům a domlouvali jsme se, kde jsou tedy přibližně hranice (jestli tak, jak jsme se dříve domluvili), jsme zjistili, že se nás snaží vytlačit z místa, kde jsme si již předem nechali za peníze přivézt hlínu na naší zahrádku u domu. Když jsme se ohradili, začali na nás křičet. Opravdu jsem nechtěla, abych jejich dům stál těsně nad tím naším, potřebuji velké soukromí, proto jsem se stěhovala do lesa. Tak začalo první nedorozumění a my si to měli uvědomit. Nakonec jsme si stromky dali podle původní domluvy. Tou dobou jsme byli hodně uravření v našem příběhu, narodilo se nám miminko a zabíralo veškerý náš čas. Mezitím vším jsme budovali místo pro náš dům hned vedle mobilheimu. Museli jsme nechat zbourat starou chatu pod námi, kde jsme se domluvili, že bude naše (přesto v ní často přebýval JoHan a vodila si do ní přátele bez oznámení) Zbouráním jsme konečně získali víc prostoru a soukromí. Jako by na nás tlačili ze všech stran. Nejen psychicky, ale právě i fyzicky... do zbourání chaty a postavení keřů jsme neměli kus volného prostoru kolem mobilheimu. Alespoň to jsme si vymezili. Protože oni byli jako povodeň - vše co jsme neobsadili obsadili oni, vyplnili každý prostor svými věcmi a aktivitami. Vše co nebylo přivázané nebo schované, si vzali. Použila jsem příměr, že jsou jako plíseň :D To mi přišlo aspoň vtipný. Proč jsem to také nedělala? Protože jsem měla miminko a taky proto, že jsem nestála o to obsadit starou smradlavou budovu plnou azbestu nebo rozpadající se chatu. Chtěla jsem, abysme to vše zbourali a postavili něco krásného nového. Chtěli jsme udělat nový vrt, protože voda ze starého byla podle rozboru nepitná, plná kalu. Oni ji pili i nabízeli lidem. Ale komunikace s nimi začínala být čímdáltím horší. Vlastně jsme se nechali vmanipulovat do chvíle, kdy jsme se jim báli něco říct, aby na nás nekřičeli. Nebyla jsem připravená na konfrontaci. Tak jsme si neříkali nic.

To bylo velmi příjemné období. Žila jsem si na krásném místě svůj život a nevšímala si jich. Cítila jsem ale, jak jim to nedalo...pořád jsem cítila tlak a snahu v nás něco vyvolat. Uvědomila jsem si, že jsou to energetiční upíři, lidé, kteří se živí našimi emocemi, příběhy a naší energií. To, že jsme nejprve utnuli přívod peněz a chtěli vyrovnání dlužných částek, utnuli jsme i emoce a naše soukromí si nechali pro sebe, byli hladoví. Pořád se snažili o problém. JoHan je přímo tvořitelka problémů. Ten se krásně povedl vytvořit u koz. Byl pořád nějaký problém, kde nechávám nářadí, jak jsou chudinky kozičky hladové, jak špatně krmím, jak by se to mělo dělat správně. Protože ona přeci ví víc než já. Už jen postavení do téhle role je děsivé. Falešná autorita. Stačí mi podívat se na někoho život, pak vím, zda je to člověk, od kterého je dobré přijímat rady. Kozy byly jen začátek. Na náš společný pozemek začali proudit lidé, o akcích jsme ani nevěděli, lidé na něm kdykoliv spali nebo chodili kolem našeho mobilheimu, parkovali svá auta jako by to bylo parkoviště, děly se různé změny. Pořád si pamatuju jak já jsem přivedla kamaráda na potní chýši a řešili jsme, zda se jim dostatečně líbí. Nebo když my jsme stavěli potní chyši jak jsme čekali na povolení kde a jak. Kolik vlastní hlouposti jsem potřebovala k probuzení. Všechny zvířátka jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější. Pomalu mi to začalo docházet, pomalu se ve mě rodil silný vzdor a vracela se má síla.

Vybudovali jsme si vlastní ohradu. Dělali jsme si co jsme chtěli. Začali jsme mluvit o tom, co nám vadí. Narazili jsme na tvrdý odpor. Nejprve křičela JoHan. Pak i Johan. Dozvěděli jsme se, že oni jsou duchovní autorita. Že oni ví, jak to dělat správně. Že vedou stovky lidí a my jim to kazíme. Že se máme sebrat a vypadnout když se nechceme chovat tak, jak JoHan chce. Že Johan, který křičí na mého muže z pěticentimetrové vzdálenosti, až se mu kroutí oči a plive kolem sebe navrhuje, že by si měl můj muž najít psychiatra. Že on je ten velký duchovní vůdce. Jak se to projevuje? Tím, že křičí na dítě i na ženu, že je dokáže uhodit? Tím, že když není po jeho, tak je verbálně i fyzicky agresivní? Tím, že má krásně naučenou teorii o tom, jak být duchovní? Možná to dělá to satvické prostředí, kde je hlavně důležité, aby někdo nekouřil a nepil, co myslíte?

Nakonec jsme to místo zmaru opustili. Bylo těžké vymanit se z té těžké dusivé energie ale jakmile jsme se jednou rozhodli, vše se proměnilo. Opět jsme objevili ráj na zemi, koupili jsme nádherný dům, postavili domek pro naše zvířátka, začali zase žít jako lidi. V přírodě, ale s komfortem a uvědoměním, že nemusím nosit otrhané oblečení, abych byla víc propojená s přírodou. ˇže nemusím být ezo abych byla víc v lásce. Že můžu žít obyčejný tichý život a být sama sebou. Náš příběh jsme předli právníkům, abychom se nemuseli zatěžovat tou energií. Při stěhování věcí jsme byli psychicky i fyzicky napadáni. Museli jsme dokonce zavolat policii. Snaha vyvolat strach matce s dětmi, to už je velký kalibr. Pak mi došlo, že Johan je klasický nasilník. Chvíli mi to nedocházelo - jakto že se násilník schovává za duchovního? Jak může muž, co nemá pro ránu daleko tvrdit, že je duchovní? Jak může natočit video jak udržet svou mysl klidnou? Došlo mi to až při čtení knihy S. Hawkinga - duchovní ego je mnohem nebezpečnější než to "klasické". Pokud si myslíme, že jsme někdo víc, protože jsme víc duchovnější než klasický člověk, upadli jsme do pasti ega. Jakmile si myslíme, že jsme něco víc než kdokoliv, chytli jsme se. Dokonce mám podezření na rozdvojení osobnosti. Viděla jsem na vlastní oči proměnu, kdy na mě mluvil a bylo vidět, že to opravdu myslí vážně a že je tam jistá duchovnost a v druhém okamžiku se začal třást a byl mimo a řval a říkal nesmysly. Možná o sobě ti dva neví :D A dokonce mi rozkradli oltář, který jsem si nechala u mobilheimu. Pokud si někdo myslí, že mu může ublížit můj oltář, pak není úplně zdravý. Co kdo vysílá, to se mu vrací, to je celé.

No a co jsem si vzala z tohoto malebného příběhu plného lásky s lidmi, kteří jsou jógovými a duchovními vůdci? No určitě jsme si na začátku řekli, že s nimi chceme do toho jít, že jsou to velcí mistři a že se od nich máme co učit. To každopádně ano :D Byla to hluboká duchovní zkušenost. Druhé jméno centra byl prostor realizace - místo, kde každý bude sám sebou. Stalo se. Zírali jsme pěkně. Kromě společné transformace mezi páry, jsme docházeli i k transformaci s mým mužem. Nikdy jsem nezažila takový kanál. Vše nejhorší z nás jsme si ukázali. Prošli jsme si peklem na základě našich zkušenosti s malými dětmi. Ale ustáli jsme to. Pěkně nás to prověřilo, ale pouto mezi námi to nepřerušilo. Naopak nás to spojilo. Teď vím, kdo je můj partner. Vážím si ho za to a také za to, že i když ví, kdo jsem já, zůstává po mém boku. Je to nejlepší muž co znám. A taky otec.

Naučili jsme se postavit do své síly, naučili jsme se být sami sebou, držet si pevně své hranice a nastavovat si je ihned. Naučili jsme se, že důvěřovat ostatním jen proto, co o sobě tvrdí, je naprostá hloupost. Naivita je krásná vlastnost, ale ne pokud je to naivita dětinská. Naivita ve smyslu nadšení do celého světa bez ohledu na myšlenky o strachu.  Musí to být moudrost, která naivitu vede. Naivita uvěřit v život nás vede životem. Prokoukli jsme, že většina ezo scény je sekta. Je jedno jak se necháme chytit. Je jedno zda je to ezo, tantra, nabožentsví. Jakmile dojde k tomu, že je tu nějaká skupina, která se nelaskavě vymezuje proti ostatním a tvrdí, že je lepší protože cokoliv, není to zdravé. Nikdo nikoho nikam nemůže dovést, nikdo nás nemůže spasit, ukázat nám něco nového. Vše máme v sobě. Osvícení není nic, co bysme mohli někde najít. Přijde, až odstraníme všechny překážky v sobě. Nění potřeba víc kurzů, víc terapií, víc očistění, víc duchovnosti nebo víc praxe. Můžou to být dobří pomocnící, ale nesmíme v nich uvíznout.  Úplně cokoliv, co děláme a cítíme srdcem, děláme to autenticky ze sebe, je správně. Najděme sami sebe. I když je to neoblíbené a někdy nepříjemné.

I my si zvolili vědomý život. Žití v co největší přítomnosti a tvoření ze sebe. Odmítli jsme se podílet na tom, co se tam děje a opustili místo zmaru. Jak se asi povede meditačnímu centru založeném na nenávisti, hněvu a závisti, na nevyrovnání se? Co získají ti lidé? Na jejich konto přibyl další příběh, který tvoří jejich pověst. Rozhodli jsme se žít svůj život. Odjeli na překrásnou dovolenou a z ní se vrátili do nového světa našeho snu. Cítím, jak nás vědomý život stále zkouší. Každý den dostáváme výzvy. Každý den je nový a naprosto nepředvídatelný. Není to bezpečné, mohlo by se zdát. Ale bezpečí nenajdeme ve strnulosti. Vše se neustále mění a jediné, co máme je přítomný okamžik. Od teď tvoříme ze sebe a mojí velkou radostí bude, když můj život bude někoho inspirovat udělat totéž. Ne totéž co my, ale to, co skutečně chce.

Jak rozpoznat energetického upíra?

Neustále se vás snaží mít pod kontrolou.

Umí být velmi podmanivý - Brzo si ani nevšimnete, že si vás pomalu omotává kolem prstu, snaží se vytvořit pouto, závislost a když nejednáte podle něj, dá silně najevo svou nevoli.

Když se nechováte jak chce, jste odvrženi, křičí, vyhrožuje, pomlouvá, ale pak se zase obrátí a velkoryse vás přijme zpátky - jsme přece kamarádky a to je normální - mě to tedy normální nepřipadá, takové kamarádky nechci.

Dokonce jsem se setkala s tím, že jsem nechtěla půjčit svojí věc (v tomto případě teepee tyče za 4000kč, ne nějakou hloupost) a reakce když jsem řekla ne byla absolutně absurdní - cože? To jako vážně? To je šílený! Jako by půjčování věcí byla samozřejmost - ano může to být samozřejmost v přátelství dvou lidí, kteří se tak rozhodli. Ale tohle bylo už v době, kdy se k nám chovali šíleně. Já opravdu nebudu půjčovat své věci někomu, kdo na mě je zlý. Půjčování věcí není samozřejmostí, každý máme věci, které nechceme někomu půjčit, považujeme je za naše (i když vlastnění je pouze iluze). Dozvěděli jsme se pak, že komunita je o sdílení. Ale my do žádné komunity nechtěli. Taky jsme se dozvěděli, že když máme víc peněz, měli by sme je také sdílet s ostatními :D Opravdu se nám nechce námi vydělané peníze sdílet s lidmi, co nic nedělají :D Sdílení je o tom, že skutečně chceme sdílet a ne to, že si někdo bere co mu nepatří, protože si myslí, že na to má nárok nebo uvádí nějaky jiný oduševnělý důvod. Já takovému chování říkám krádež.

Strach. Strach je dalším výborným ukazatelem, že ve vztahu není něco v pořádku. Pokud máte strach něco říct, ať je to cokoliv, není to normální. Až když jsme odešli, uvědomili jsme si jak moc se nám ulevilo.

Pokud chcete sesadit upíra, musíte nejprve odstranit trůn, který jste mu vystavěli. Ačkolis se to těžko přiznává a bere se za to zodpovědnost, bez oběti není upír. Takže obět si svého upíra vytvoří sama. Nikdy se nemůže stát nic, co sami nedovolíme. Nikdo nás nemůže ovládat, uhranout, zničit, ponížit, pokud to nepřijmeme.

Jak to nakonec dopadlo?

Tento článek zajisté souvisí s článkem o tyranovi, protože energetický upír je také tyran a manipulátor. Je to vlastně totéž, různá je pouze intenzita na pomyslné stupnici hněvu a násilí. Článek naleznete zde: Můj život s tyranem