Konec spirituality

K napsání tohoto článku mě inspiroval následující citát. Jeho pravdivost pro sebe jsem cítíla do morku kostí, zněl mi v samém srdci. Je to část mého příběhu, ve kterém jsem se naučila být sama sebou a převzít za sebe zodpověnost. Od koho? Od magické medicíny, která mě na cestu přivedla, od mých dětí, které mě denně učí vědomosti a zenovému klidu, od okolních lidí, kteří jsou ne vždy laskaví, od matky Země, do které zarývám prsty, od Vesmíru, který mě s naprostou jistotou vede mým příběhem a zároveň vím, že jsem v jeho bezpečné náruči. Že je o mě vždy postaráno.

KONEC SPIRITUALITY

"Mou jógovou podložkou se stala země pod nohama.

Mým oltářem se stal kavárenský pult, vtip vyměněný s baristou, přátelský úsměv postupně vítězící nad zamrzlým obličejem, a celý svět, který má zájem.

Mým chrámem je obchodní dům, čekárna u zubaře, klidná ranní louka s jemným žlutým slunečním světlem a čerstvým vzduchem.

Mým guru je kručení v briše, melancholie večera, naděje i zoufalství nepřikrášleného bytí. Není třeba nic přidávat.

Mým osvícením je obyčejný okamžik, světský prožitek prosáklý sladkým nektarem mé pozornosti.

Mým východiskem je dech a dech je i mým cílem. Součástí mého rodokmenu je hladová kočka, jež mě zdraví při návratu z večerní procházky, jde kousek se mnou a přitom se otírá svým kožíškem o mou holeň. Má srst jemnou jako kašmírová přikrývka mé babičky, do které nás za chladných večerů balila. Srst se stává kůží, kočka se nonšalantními pohyby vydává prozkoumat vyhozený obal od bagety a já jdu dál.

Má spiritualita je hluboko v zemi, v její bahně, horku, v jejích útrobách, ve zvláštním i nepohodlném, ve stesku po mámě i v odvaze vstoupit do neprozkoumaných krajin mé psyché. Je v touze po domově a ve šťastně vyčerpaném návratu.

Moje blaženost nespočívá v ničem, co by mohla uchopit moje mysl, i kdyby hledala milion roků.

Má radost je prostá, jako radost těch, kteří žili život naplno a jsou připraveni zemřít. Ulehnu na louce, batoh jako polštář, zajedu prsty do hedvábné, lepkavé trávy, a celý můj život splyne v jeden jediný okamžik, vzpomínku i momentální vjem, a i to se vzápětí rozplyne, i se mnou. Je jen louka, jemné žluté světlo, čistý osvěžující vzduch, naděje i příslib, plnost i milosrdenství.

Nehledejte mě. Nenajdete mě, a pokud ano - nepoznáte mě. Jsem neviditelný, neboť jsem se stal vším, co je viděno, vším, co je poznáno i stále nepoznáno.Nepraktikuji spiritualitu. Rozpadl jsem se, rozložil, vykostil a znovuzrodil, znovu se stal člověkem, beztvarou formou. Povstal jsem znovu, neoddělitelný od všedního, vzkříšený smíchem ptáků sedících za úsvitu na elektrickém vedení."
Jeff Foster.

A jak jsem se dostala od naprostého ateismu k víře ve vesmír, přešlapu v ezoterismu k důvěře v sebe sama a své božství? Dávno jsem cítila, že víra v boha tak, jak je nám předkládána církví a společností není nic, co by mě vedlo ani ovlivňovalo. Nějak jsem to vycítila už jako malá holka. Tady bůh vážně není. V kostelech, kde to divně voní, zvláštní lidé se zvláštně honosně oblékají a nenechají mluvit obyčejného člověka, ale pomocí učených slov zprostředkovávají kontakt s bohem. S bohem, který podle jejich knihy trestá, je naštvaný, je třeba si ho usmířit, chovat se jak někdo stanovil, dodržovat pravidla a pak, když povedete život někoho jiného, se možná dostanete do nebe. Všechno tohle mluví o žití až po životě. Tohle mají všechna ta  náboženství společná. Já ale žiji teď a tady a děje se to z nějakého důvodu. Samozřejmě věřím na život po životě. Ale - teď prožívám okamžiky tady na zemi v tomto těle.

Poprvé jsem objevila smysl svého života ve chvíli, kdy jsem opustila všechny musím a začala poprvé v životě dělat, co chci já. Bylo to opravdu těžké, odnaučit se vše zbytečné, co jsem se naučila a zbavit se všech názorů ostatních. S tím odešli i falešní přátelé z mého života a vytvořil se prostor pro nové, ty skutečné, kteří respektují mne a já je. Změnila jsem prostředí, teď žiji v lese a právě tady jsem se zbavila i poslední iluze, iluze ezo scény a jejich lásky. Uvěřila jsem, že lidé, kteří se stále usmívají a hrají si na duchovní, plní lásky a sluníčka, jsou skutečně ti "lepší". Ve skutečnosti jsou obyčejnými lidmi jako ti ostatní, svázaní svými představami a touhami, ovládat druhé, přesvědčit je o svém příběhu a s touhou po moci. Samozřejmě v každém z popsaných případů neříkám, že takový je každý. Ale už jsem pochopila, proč klasický mainstream nemá ezouše rád. Prostě proto, že se chovají stejně, jen dělají, že jejich cíle jsou jaksi duchovnější. Podle mě každý, kdo nerespektuje svobodu ostatních, ať k tomu má jakékoliv hluboké pohnutky, nemá co do činění s duchovností. Nikdo není lepší než ten druhý. I já si prošla tímto samaritánským efektem a chtěla zachránit svět. Každopádně jak řekl jakýsi moudrý muž - Kdyby se každý staral sám o sebe, je o všechny postaráno.

A co tedy naplňuje můj život teď? Kde jsem našla to, co jsem skutečně hledala? Zůstala mi má víra ve Vesmír. Někdo tomu může říkat Bůh, Bohyně, esence, štěstí. Pro mě je to životní síla, která je tu stále se mnou, nachází se uvnitř mě a jejím nejvyšším posláním je život sám ve všech jeho projevech. Jsem to vlastně já sama z vyšší úrovně vědomí, protože na této úrovní existuje pouze "Já" a mým záměrem je tedy prožít si tuto zkušenost, naučit se vše co potřebuji, řádně to prozkoumat a vrátit se bezpečně domů. Vím, že jsem v bezpečí a že je o mě postaráno. Mým nejvyšším záměrem je osvícení. Četla jsem zajímavou věc - proč tak málo lidí dojde osvícení? Kdybyste vzali malý vzorek průměrných lidí, třeba tisíc - kolik z nich skutečně touží po osvícení?

A tak se snažím a pracuji na tom - dosáhnout nejautentičtější podoby sama sebe, dokázat se zbavit programů, žít každým okamžikem, osvobodit se od minulosti i budocnosti a žít přítomný okamžik. Každým okamžikem se děje tolik věcí a mým smyslem je prožívat vášnivě teď. Ze svého života jsem odstranila vše, co ho zatěžovalo. Často největším potěšením je můj život v přírodě, jednoduchost, zvířata a zahrada, muž, děti. Můj osobní chrám nemá dveře, okázalé sloupy ani zprostředkovatele moudrosti. Můj chrám je v mém srdci, já jsem přímo napojená na zdroj, pokud se ztratím z cesty, mohou mi pomoct přírodní medicíny. Nikdo jiný mi nepomůže, pomoct si můžu pouze sama. To já musím vědět, co mám dělat. Přistupuji k životu jako k něčemu posvátnému, posvátná je mi příroda a vše v ní, ke všem lidem přistupuji s respektem a snažím se pochopit jejich svět. Stejné jednání čekám od druhých, umím si pevně nastavit své hranice a držet je když je třeba, stejně jako nastavovat lidem zrcadlo. Tato pozice se může jevit jako nepříjemná, lidé nemají rádi pravdu a někdy ani respekt. Celé je to o nastavení naší společnosti. Téměř každý si nese svá zranení a předává je dál, stejně jako naučené programy. Lze to ale zastavit. Okamžitě. Tady a teď. Dovolme si žít to, co chceme. Jak by se náš život proměnil, kdybysme žili jen to, co chceme, říkali co si myslíme, společnost založená na vědomém početí, vědomé péči o děti a práci sám se sebou, děláním toho co milujeme. Ráj na Zemi.

Pravidla, která sama přišla do mého života:

• Být sama sebou
• Říkat, co si myslím
• Nenutit své názory a rady ostatním
  
• Sebeláska - I strom potřebuje mít nejprve silné kořeny, mít vodu pro sebe a teprve z toho všeho vyrostou listy, květy a plody, které jsou hojnost pro všechny
  
• Držet si vysoké vibrace
• Prožívat vášnivě
  
• Svoboda
• Laskavost
• Bezpodmínečná láska
• Přítomný okamžik
• Odpuštění
• Odevzdání se