Mateřství krásné i drsné

Mateřství je nádherná doba. A také naprosto šílená. Je to období absolutních protikladů. Absolutní lásky k bytosti, která je stvořena ze mě, je mojí součástí a vždy bude. A absolutní únavy, frustrace a pohledu na vlastní nevyřešená témata z dětství a rodové linie.

O tomhle tématu se příliš nemluví. Kamarádky mi nevěřily když jsem jim říkala, jaké to pro mě je. Jak je to nečekaně drsné a silné a jak hodně brečím a jsem unavená. Naštvaná, že nejsem lepší a silnější. Mnohé myslely, že ony to tak mít nebudou, že jsem vadná já. Jaké bylo pro ně překvapení, když to bylo také podobné. Nikde jim nikdo neřekl, jaké je to doopravdy. Jistě, nikdy to  nemusí být stejné. V ideálním případě, žena obklopena komunitou stejně smýšlejících lidí, nebo chůvami, rodinou nebo kýmkoliv, kdo pomáhá. Já bydlela sama se svým mužem v lese. Takto jsem si ale vše vysnila a jsem za to šťastná. Přesto mě to pěkně probudilo. 

Naše společnost je zaměřená na výkon. Když je matka po porodu, je normální, že se přece dál stará o celý dům a rodinu, proč by u toho starání se o dítě nemohla už v šestinedělí uklízet. Dokonce i ženy mezi sebou se nenávidí a mají hloupé poznámky, když to nějaká nedělá. Mateřská dovolená je přece paráda. Dítě se d áněkam odložit a my můžeme makat.  A tak ženy mnohdy nepřiznají, co zažívají doma, kde je nikdo z venku nemůže soudit. Já jsem to potřebovala napsat. Není to stížnost. Je to vzkaz pro ženy, aby věděly, že tohle je normální.

Stát se matkou pro mě nikdy nebyla priorita číslo jedna. Jednoho dne jsem dostala menstruaci a stala se oficiálně ženou. Ženou schopnou počít dítě. Avšak stále jsem byla dítětem. Pak jsem se stala ženou po druhé. Přesně v 18letech jsem se poprvé milovala s mužem. Jednoho dne, mnohem později, jsem cítila biologické hodiny toho, že teď už jsem skutečně připravena mít dítě. Další velký přerod se stal ve chvíli, kdy jsem konečně bydlela sama a byla jsem schopná se sama uživit. Skutečně jsem dospěla ve chvíli, kdy jsem sama porodila malou živou bytost ze svého lůna.

Nejprve jsem tomu nemohla uvěřit. Když bylo miminko v bříšku, bylo to nové, cítila jsem pohyby a měla takové nadýchané představy o tom, jak bude usínat za zvuků koshi, kterým mu vždy před spaním hraji v bříšku, nebo u písniček kterým mu zpíváme. Od prvního okamžiku jsme se moc těšili. I přes to, že jsem na to nikdy předtím nemyslela, od prvního okamžiku jsem si říkala, že přesně tohle chci - moje duše věděla.

Porod je obrovský předěl. Ženy, co nemají dítě nikdy neporozumí a to nemyslím, vůbec nijak špatně. Prostě to, co se se ženou děje, je tak jiné než cokoliv, co jsem předtím zažila, je to přechodový rituál k tomu, stát se někým jiným a v tu chvíli, vůbec nevíme kým. Ale být matkou, je neuvěřitelný dar. Předtím je to naprostá svoboda, život bez větší odpovědnosti (kromě té sám za sebe), co si člověk vymyslí má, co chce se může dít. Po porodu je to život s novou zodpovědností za malý nový život, stav neustálé pozornosti a nových výkonů, mobilizace veškeré síly a nových pocitů, které nejdou zastavit. Člověk si nemůže říct "zítra se probudím a všechno bude jako dřív" :-D Nebude, už nikdy. Pokaždé to bude jiné, každý den je jiný, to je jasné, ale s dítětem je to nějak definitivní. Konečně jsem pochopila větu: "Byla jsem najivní, když jsem si před dítětem myslela, jak jsem unavená." Každý den je člověk nucen pracovat na sobě. Každý den přináší obrovské výzvy. Nevyspání, naročnost situací, malá kapacita na přijímání nových myšlenek, filtrování toho, co je správné a toho jak to chci, dobré rady, parterský vztah, hromadící se věci "co jsou potřeba udělat". To je základní výčet nových témat k řešení. 

Je potřeba přehodnotit svůj život a jeho hodnoty.  Ale stejně bych neměnila. Nebo možná právě proto. Děti nás nutí zamýšlet se každý den, v každé minutě nad tím, co žijeme a také zda jsme v tom sami sebou. To je to, co nám ukazují. Když nejsme, moc dobře to vycítí a snaží se nám to, ovšem svými nástroji, které často nechápeme, ukázat. Máme pak pocit, že "zlobí". Mnohdy je to ale právě poukazování na něco nevyjádřeného v nás. Každé dítě je odrazem svého rodiče. "Zlobení" je také touha po pozornosti určitého typu, naplnění nějaké potřeby ale také touha objevit hranice. Každé dítě potřebuje zdravé hranice. Není to totéž jako říkat mu, co má dělat, ale nastavit hranice sama sobě, kde už mi určité chování ubližuje a kdy je pro mě přípustné a tím učit dítě, kde má ono samo hranice.

Kapitola sama pro sebe je "Přijímání dobrých rad od okolí". Hodně lidí, ať už z titulu, že dítě už má a přece je vychovali, takže "oni ví" a nebo ti, co do toho vůbec nevidí, mají tendenci rozdávat na počkání a bez vyžádání dobré rady. Obecně zástávám názor, že člověk by měl dávat rady pouze pokud si to adresát přeje, a pak případně používám formulaci: "Já to mám takhle, protože..." A určitě je fajn poslechnout si něčí názor. Přesto ale matky jsme my a pokud jednáme ze srdce, tak děláme to nejlepší. Nepotřebujeme být jako ti druzí, potřebujeme vlastní cestu. Vždy když chci, najdu si o daném tématu všechny možné informace, zeptám se jak to dělají druzí a sama si z toho vyberu to, co se mnou nejvíc souzní. Je to jen naše cesta. Každá matka dělá chyby, každá bude možná jednou překvapena co se dozví od svého dítěte, ale základem je komunikace a možnost si vše vysvětlit. Asi nejhorší verze je dělat něco pro druhého, protože si myslím, že to tak chce a je to pro něj to nejlepší. U téhle myšlenky jsem zažila asi nejvíc "legrace". "Nevytvářejte si falešné doměnky." říká Don Miguel Ruiz ve Čtyřech dohodách (obecně ta kniha je velký dar).

Partnerství je novým dítětem velmi ovlivněné. Ze začátku jsem dokázala myslet jen na miminko a pár minut denně na sebe. Kvantovala jsem, učila se brát energii z vody, z dýchání, z meditace, používala pozitivní afirmace. Pak jsem zjistila, že potřebuji mnohem víc času jen pro sebe a začala se učit si ho dávat. Denně si dělat něco jen pro sebe a sama. Plus zahrada a zvěř a domácnost a zkrášlování místa kde žiji. A na partnera mi vůbec nezbývala energie... postupně jsem v tom stále lepší. Už ho zase dokážu vnímat a slyšet jeho potřeby. Být milující partnerkou, moudrou ženou a bohyní udržující domácí pohodu, kam se rád vrací a zároveň být vášnivá milenka, je moje další meta. Partnertsví je nesmírně důležitá součást, na kterou nesmíme zapomínat. Je to právě náš muž, který nám zabezpečuje pohodu a bezpečí, kdy můžeme maximum všeho našeho času věnovat péčí o miminko. Nesmíme ho zatlačit do pozadí. Oběma partnetům nová situace spouští vlastní procesy z dětství, programy hluboko uložené, zranění a traumata s nimi spojená. Důležité je určitě pochopení a důvěra. Pevné rozhodnutí spolu zůstat a být si podporou i v situacích, které vypadají šíleně. Jako společná cesta, která nás vede i naprostou temnotou. A že některá místa jsou tak temná, že vůbec nemáte sílu věřit, že jimi vůbec dokážete projít. Ale i když je to klišé, citát že největší tma nastává před rozbřeskem, dostává nový význam. Skutečně se vše zlepší. Muž musí přijmout svou roli muže a žena se musí najít v roli ženy-matky. Pokud ona dělá práci za něj a on za ní, nikdy to nemůže fungovat. Tou prací nemyslím skutečné úkony. Je naprotsto v pořádku, že někdy tatínek hraje maminu a naopak a vycházejí si vstříc. Myslím tím energii, kterou v rodině zastávají. Vše by mělo mít svůj střed. Pak je zde rovnováha. Pak láska vše prostoupí. Nám se zadařilo. Muž mě po tom všem (i když to zdaleka nekončí) požádal o ruku a potrdil, že vše je v pořádku takové, jaké to je a že naše cesta může být díky tomu všemu společná, dokud si to budeme přát.

Mateřství je vlastně hledání rovnováhy mezi ženou a dítětem. Balanc mezi šílené a úžasné.

Mezi: dát miminku všechno co potřebuje x dát sama sobě co potřebuji

         nechat díte se přirozeně rozvíjet a učit x chránit ho před nástrahami

         učit ho jak nejlépe umím x nezničit unikátní dětský svět a vidění

         rozeznávat potřeby x rozeznat vynucování

         být dobrou matkou, partnerkou a dávat i sama sobě

Co mateřství ještě přináší? Traumata z vlastního dětsví. Děti v nás otevírají nevědomé programy a témata, která jsme nachytali v dětství. Dítě do sedmi let nasává všechny informace z pole, ve kterém se vyskytuje. Je jako v meditaci, v hodnotách gama a théta. Je jako houba, slyší, cítí a vidí úplně vše. I to co si myslíme, že nevnímá. Vnímá vše najednou, i když si hraje. Malá miminka vnímají vše kolem i když spí. Proto je pro miminko tak důležité, aby nespalo samo. Je to důležité i pro dítě. Až uzraje, odpadne samo :). Takže vše co říkáme, ovlivní naše děti v dospělosti. Programy jako obleč se nebo nastydneš. Alergii má naše celá rodina. Vysoký krevní tlak je u nás dědičný. Jez nebo budeš malej. Z tebe nikdy nic nebude. Pokud budeš zlobit, nikdo tě nebude mít rád. Nejsi dost dobrý. Tohle neumíš. Připomíná vám tohle něco? Malý hlásek uvnitř nás? Neumíme zpívat, dobře kreslit, nikdy se nenaučíme na hudební nástroj. To vše v nás malé děti znovuotevírají. A stejně je to s traumaty. Pokud jsme byli mlácení, ponižovaní nebo jakkoliv jinak trestaní, teď je čas, kdy se to vše ukáže v nás. Někdy je neuvěřitelně těžké neposlechnout program a dítě třeba nepraštit. Ale v tu chvíli musíme cítít nejvíc své srdce a neuposlechnout program a udělat to, co je správné. Zastavit tu ruku, přestat křičet, neříkat hnusné věci. Není to naše. To jsme od někoho dostali dříve a nemusíme to předávat dál. Můžeme to zastavit a naopak nastavit náruč a pochopení. Dítě nám jen zvědomuje vše potlačené.

A co je na mateřství nejkrásnější? Když se na vás to malé miminko usměje. Když se vás poprvé chytne a pevně se přitiskne. Když si položí hlavičku na maminku. Když se směje při hře a je šťasné. Když něco dokáže poprvé a vítězoslavně se podívá na maminku. Když něco nadšeně sleduje a objevuje. Myslím, že úsměv je ta největší odměna už ve chvílích, kdy je ještě příliš malý tvoreček, aby jednal vědomě. To pak rodiče běhají a vymýšlejí ty největší kraviny a písničky a cokoliv, aby se miminko smálo. ˇŽe se vždy vrátí ke mě i když si hraje už daleko ode mě. Ubezpečí sem že tam jsem. Přijde si postěžovat. Dá mi pusu jentak. Přitulí se v noci, chce mou ruku, říká krásné věci. Za tohle to vážně stojí. Někdo mě nesmírně miluje ať jsem kdokoliv. Někdo se mnou chce pořád být, už nikdy nemusím být sama. To, že jim budu oporou, doufám že vždy moudrou, která tu vždy bude, když se budou potřebovat vrátit. Přesto si uvědomuji, že jsem jen průvodce a v každém okamžiku nemohu ovlivnit jejich osud. Musím je pustit, ať si mohou žít to, pro co si sem přišli. A já v tom chci zastávat pozici pevného bezpečného domova a plné podpory jejich snu, ať je jakýkoliv. Není to má věc rozhodovat, jaký život přišli žít, to je cesta jejich duše, jako já mám zase tu svoji.

Každý den mě vede k tomu, abych byla nejlepší verzí sebe sama. Abych vše, co dělám, dělala nejpépe jak v danou chvíli dokážu a pak to díky tomu mohla opustila a nevracela se k tomu, jaké by to mohlo být kdyby.